Počátky

Jak jsme ke keramičce přišli?

Poté, co jsme v roce 2007 založili základní a mateřskou školu Brána, bylo nám jasné, že i když jako společenství máme skvělý a prostorný dům, pro takovéto plánované školské zařízení to stačit nebude.

Hledali jsme tedy vhodný objekt. Mezi jinými se objevila možnost bývalé keramické manufaktury, které před několika lety skončila a všichni zájemci o nemovitost postupně odpadali (to jsme do té doby ani pořádně nevěděli). Nakonec ze všech možností zůstal tento objekt jediný jako reálně koupitelný a použitelný (po rekonstrukci).

Co to je za objekt?

Údajně zde kdysi býval zájezdní hostinec a později hrnčírna - dělaly se zde zeláky, hrnce, mísy a další drobnější užitné zboží. Dům byl postupně různě přistavován, přičemž poslední přístavby byly dělány zjevně velmi "úsporně". Na hřebeni střechy byl velký džbán (přes 80 cm výšky), na kterém je letopočet 1906. Tento džbán jsme v r. 2010 sundali a uložili, aby během oprav nepřišel k úhoně. Máme v úmyslu nechat vyrobit jeho repliku, tu po rekonstrukci umístit zpět a originál uschovat pro plánovanou historickou expozici uvnitř budovy.

Jak dál?

Budovu jsme tedy našli a nyní bylo potřeba sehnat peníze na zakoupení nemovitosti. Ještě na podzim 2007 jsme podepsali předkupní smlouvu se složením zálohy. Souběžně jsme oslovili projekční firmu, aby nám zpracovala návrh na vnitřní uspořádání prostor. Hned z počátku roku 2008 jsme začali s vyklízením celého areálu, který byl plný vybavení i výrobků (což stále ještě nabízíme k prodeji). Díky mnoha ochotným brigádníkům jsme to postupně zvládali.

Překvapení.

Jednou, když jsme dělali sondy základů budovy, v jednom místě jsme objevili něco naprosto neobvyklého - pod betonovou podlahou jsme našli uhlí. Že by hnědouhelná pánev? Ne. Po hlubším hrabání jsme objevili klenbu, tou pod podlahu sousední místnosti. Hrabali jsme a hrabali, až jsme objevili původní "kaselskou" pec, ve které se zde vypalovala keramika, dokud nebyly zakoupeny elektrické pece. Vedle topeniště ještě na stěnách visely pohrabáče, viděli jsme, jak skončil poslední výpal. S tím ovšem souviselo, že jsme postupně vyhrabali kubíky materiálu, kterým vše bylo zasypáno. Tím jsme však neskončili. Chtěli jsme se dostat do pece. Poprvé jsme se do ní dostali vytvořeným otvorem v komínu, slezli jsme dolů a zjistili, že pec je taky zasypaná. Později mi někdo vyprávěl, že když se stěhovaly elektrické pece, strop pece se prolomil a tak ji zasypali. Později jsme ještě probourali jedno ze dvou topenišť a udělali vstup i zpředu a postupně oběma cestami vynosili veškerý materiál ven. Dnes je pec již volná a chceme, aby zůstala jakousi (i když poškozenou) památkou na to, kde a jak se zde vypalovala keramika.

Další velký krok.

Po mnoha modlitbách a hledání nám Bůh poslal dárce, kteří nám svým velkým darem pomohli na podzim 2008 zakoupit zmíněnou nemovitost. To byla pro nás obrovská radost a potvrzení, že i jiní lidé vidí a sdílí s námi smysluplnost tohoto projektu a chtějí v tom jít s námi dál.

V tu dobu se objevila možnost podat žádost o dotaci na celý projekt. Žádost jsme zpracovali, podali, jen jeden jediný dokument se nám nepodařilo zajistit - územní rozhodnutí. To je život, přátelé. Nedá se nic dělat, musíme bojovat dál a počkat na další kolo dotací. Takže po velké radosti trochu smutku. Ale tím vše zdaleka nekončí, naopak!